Umělecké dílo
Co vlastně vidíte v Poslední večeři
Není to freska, začala se rozpadat téměř okamžitě a přežila nálet za druhé světové války jen náhodou. Tady je to, co na té zdi skutečně je.
Check dates and availability ↗Poslední večeře — klíčové informace
| Aspekt | Detail |
|---|---|
| Umělec / datum | Leonardo da Vinci, kolem let 1495–1498 |
| Rozměry | 460 x 880 cm (4,6 x 8,8 m) |
| Technika | Tempera a olej na suché omítce – nikoli pravá freska |
| Restaurování | 1977/78–1999, pod vedením Pinin Brambilly Barcilon; odhaleno 28. května 1999 |
| Druhá světová válka | Střecha refektáře bombardována 16. srpna 1943; zeď s malbou přežila, od roku 1940 chráněna pytli s pískem |
| Protější stěna | Ukřižování Giovanniho Donata Montorfana, 1495, pravá freska |
Není to freska – a právě tato skutečnost vysvětluje vše ostatní
Jedním z nejtrvalejších mýtů o Poslední večeři je, že jde o fresku. Není. Pravá freska znamená malbu do vlhké omítky, která pigment při zasychání spojí se stěnou a je pozoruhodně odolná. Leonardo místo toho maloval temperou a olejem přímo na dvě vrstvy suché omítky, postavené na podkladu ze smoly, křídy a mastixu. Tato volba mu umožnila pracovat pomalu, upravovat detaily a ovládat jemnou světelnost způsobem, jaký rychleschnoucí vlhká omítka fresky nikdy nedovolí – ale znamenala, že barva zůstala na povrchu, místo aby splynula se stěnou, a obětovala tak odolnost, kterou fresková malba obvykle poskytuje.
Rozklad začal téměř okamžitě
Kompromis, který Leonardo učinil pro větší uměleckou kontrolu, měl téměř hned svou cenu. Odlupování bylo patrné už asi dvacet let po dokončení, kolem roku 1517, a písemná zpráva z roku 1582 popisuje malbu jako již zničenou. Nebyl to pomalý úpadek po staletí, kterého si všimly až nedávné generace – současníci a téměř současníci zaznamenávali její zhoršování už za Leonardova života a krátce po něm. Je to nápadný kontrast s trvalou pověstí samotného obrazu a je to přímý důsledek nekonvenční techniky suché omítky popsané výše.
Malováno přibližně v letech 1495 až 1498, v obrovském měřítku
Leonardo pracoval na fresce v refektáři kláštera Santa Maria delle Grazie přibližně v letech 1495 až 1498. Jde o skutečně monumentální dílo o rozměrech 460 na 880 centimetrů – tedy 4,6 na 8,8 metru – které pokrývá celou čelní stěnu jídelního sálu, pro nějž bylo vytvořeno. Když před ním stojíte, právě měřítko je tím, co zážitek odlišuje od prohlížení zarámovaného obrazu v galerii: dílo bylo navrženo jako architektonický středobod pro mnichy, kteří v tomto konkrétním sále stolovali, nikoli jako přenosné umělecké dílo – a samotný sál zůstává i dnes nedílnou součástí tohoto zážitku.
Jak přežil nálet za druhé světové války — čirou náhodou
Dne 16. srpna 1943 při náletu britského letectva byla zničena střecha refektáře a dvě jeho boční stěny. Stěna s Poslední večeří samotnou přežila, nikoli však díky nějakému speciálnímu návrhu — správci budovy tuto konkrétní zeď už v roce 1940, léta před náletem, zajistili pytli s pískem a lešením jako obecné válečné opatření, nikoli jako cílenou snahu zachránit fresku. I když stěna přečkala výbuch, zůstala po zhruba dva roky vystavena otevřenému vzduchu a povětrnostním vlivům, dokud byl refektář nadále poškozen, což přidalo další zátěž na už tak křehký malovaný povrch.
Rekonstrukce v roce 1999: čištění, nikoli přemalování
Rozsáhlá restaurace probíhala od let 1977/78 až do roku 1999 pod vedením restaurátorky Pinin Brambilly Barcilonové a výsledek byl odhalen 28. května 1999. Je důležité pochopit, co tato restaurace ve skutečnosti udělala: odstranila staletí přemaleb, nečistot a dřívějších dobře míněných, avšak škodlivých retuší, čímž odkryla to, co z Leonardova původního povrchu zůstalo. Nepřemalovala ani neznovuvytvořila ztracené části. Viditelný výsledek je temnější a fragmentárnější než živý obraz, který se často objevuje v knihách, ale je mnohem věrnějším oknem do toho, co Leonardo skutečně namaloval, než přemalovaná verze kdy byla.
Přehlížená zeď naproti
Naproti Poslední večeři na protější stěně refektáře se nachází Montorfofovo Ukřižování od Giovanniho Donata Montorfana, namalované v roce 1495 jako pravá freska – a jak se sluší, v daleko lepším stavu než Leonardova experimentální technika přes místnost. V dolních rozích jsou portréty rodiny Sforzů, obecně připisované Leonardovi, dodané na suchou omítku stejně křehkým způsobem jako jeho hlavní dílo: Ludovico il Moro, Beatrice d'Este a jejich synové, ačkoli tyto postavy jsou dnes jen stěží čitelné. Je snadné projít kolem této stěny bez povšimnutí, ale nabízí přímé a viditelné srovnání mezi trvanlivostí fresky a technikou suché omítky, která učinila Leonardovo mistrovské dílo tak zranitelným. Vstupenky bez příplatku, které umožňují zhlédnout obě stěny, prodává pouze samo muzeum prostřednictvím webu cenacolovinciano.org.