The Artwork
Co vlastně vidíte na Poslední večeři
Není to freska, začala chátrat téměř okamžitě a nálet z druhé světové války přežila jen shodou okolností. Zde je to, co se skutečně nachází na té zdi.
Check dates and availability ↗Poslední večeře — klíčová fakta
| Aspect | Detail |
|---|---|
| Artist / date | Leonardo da Vinci, c. 1495-1498 |
| Dimensions | 460 x 880 cm (4.6 x 8.8 m) |
| Technique | Tempera a olej na suché omítce — nikoli pravá freska |
| Restoration | 1977/78–1999, vedl Pinin Brambilla Barcilon; odhaleno 28. května 1999 |
| WWII | Refektář bombardován v srpnu 1943; nástěnná malba přežila, chráněna pytli s pískem |
| Opposite wall | Ukřižování Giovanniho Donata Montorfana, 1495, pravá freska |
Není to freska — a tato skutečnost vysvětluje vše ostatní
Jedním z nejvytrvalejších mýtů o Poslední večeři je, že jde o fresku. Není. Pravá freska znamená malbu do mokré omítky, která při schnutí pojí pigment se zdí a je pozoruhodně trvanlivá. Leonardo však maloval temperou na suchou omítku, na podklad z gessa, smoly a mastixu. Tato volba mu umožnila pracovat pomalu, upravovat detaily a ovládat jemnou luminiscenci způsobem, jaký rychle schnoucí mokrá omítka fresky nikdy nedovolí — ale znamenala, že barva spočívala na povrchu, místo aby se spojila se zdí, a obětovala tak trvanlivost, kterou malba freskou obvykle poskytuje.
Chátrání začalo téměř okamžitě
Kompromis, který Leonardo učinil pro větší uměleckou kontrolu, si vyžádal skutečnou daň téměř ihned. Odlupování bylo patrné již přibližně dvacet let po dokončení, do roku 1517, a písemný záznam z roku 1582 popisuje nástěnnou malbu jako již zničenou. Nešlo o pomalý úpadek po staletí, kterého by si všimly až nedávné generace — současníci a téměř současníci zaznamenávali její chátrání ještě za Leonardova života a krátce po něm. Je to nápadný kontrast k trvalé reputaci samotného obrazu a přímý důsledek nekonvenční techniky suché omítky popsané výše.
Namalováno přibližně v letech 1495 až 1498, v obrovském měřítku
Leonardo pracoval na nástěnné malbě v refektáři Santa Maria delle Grazie přibližně v letech 1495 až 1498. Jde o skutečně rozměrné dílo o rozměrech 460 × 880 centimetrů — 4,6 × 8,8 metru — které pokrývá čelní stěnu jídelny, pro niž bylo vytvořeno. Když před ním stojíte, právě jeho měřítko je tím, co zážitek odlišuje od pohledu na zarámovaný deskový obraz v galerii: bylo navrženo jako architektonický středobod pro mnichy stolující v oné konkrétní místnosti, nikoli jako přenosné umělecké dílo, a sama místnost je součástí zážitku dodnes.
Jak přežilo nálet za druhé světové války — náhodou
V srpnu 1943 zničil spojenecký nálet velkou část refektáře včetně jeho střechy. Stěna nesoucí Poslední večeři sama přežila, ale ne díky nějakému zvláštnímu opatření — správci budovy tuto konkrétní stěnu už v roce 1940, tedy roky před náletem, obehnali pytli s pískem a podepřeli lešením jako obecné válečné preventivní opatření, nikoli jako cílenou snahu malbu zachránit. I když stěna výbuch přežila, zůstala přibližně dva roky vystavena volnému vzduchu a povětrnosti, zatímco refektář zůstával poškozen, což ještě více zatížilo už tak křehký malovaný povrch.
Restaurování v roce 1999: čištění, ne přemalování
Rozsáhlé restaurování probíhalo od let 1977/78 do roku 1999 pod vedením restaurátorky Pinin Brambilla Barcilon a jeho výsledek byl odhalen 28. května 1999. Je důležité pochopit, co toto restaurování vlastně udělalo: odstranilo staletí přemaleb, nečistot a dřívějších dobře míněných, ale škodlivých retuší a odhalilo to, co zbylo z Leonardova původního povrchu pod nimi. Nešlo o přemalování ani znovuvytvoření ztracených částí. Viditelný výsledek je bledší a fragmentárnější než živý obraz často reprodukovaný v knihách, ale je to mnohem věrnější okno do toho, co Leonardo skutečně namaloval, než kdy byla přemalovaná verze.
Přehlížená protější stěna
Naproti Poslední večeři na protější stěně refektáře se nachází Ukřižování Giovanniho Donata Montorfana, namalované v roce 1495 jako pravá freska — a příznačně v mnohem lepším stavu než Leonardova experimentální technika na opačné straně místnosti. V jeho dolních rozích jsou portréty rodiny Sforzů, obecně připisované Leonardovi a přidané na suchou omítku stejným křehkým způsobem jako jeho hlavní dílo: Ludovico il Moro, Beatrice d'Este a jejich synové, i když tyto postavy jsou dnes sotva čitelné. Je snadné kolem této stěny projít bez povšimnutí, ale nabízí přímé, viditelné srovnání mezi trvanlivostí fresky a technikou na suchou omítku, která učinila Leonardovo mistrovské dílo tak zranitelným. Vstupenky bez průvodce k prohlídce obou stěn prodává pouze samotné muzeum, a to prostřednictvím cenacolovinciano.org.